pondělí 31. srpna 2009

Prázdniny - den 62.

Poslední den prázdnin. Vstal jsem přibližně o půl osmé a vůbec, se mi nechtělo začít s hledáním věcí do školy. Připadalo mi to jako zbytečná a otravná práce, kterou můžu odložit na příští rok, když to již nebude potřeba. Nevěděl jsem tedy, co dělat. Zkazit si poslední volný den? Tak to ani náhodou. Prosedět to u kompu a nudit se? No to sotva. To by mi už muselo fakt hrábnout. A jet zase někam na kole po včerejší mordě? Tak to nééé. POSLEDNÍ den. Prázdniny jsou od toho, abych si odpočal. Jen blbec by se ničil a kord den před 1. zářím…

Co naplat. Na cestu jsem se vydal něco málo po půl deváté. Vzal jsem si M (ovo) kolo, v domnění, že těch přibližně 60Km dám v pohodě. Bože jak já byl naivní. Nevědomost je boží věc. Člověk neví, co ho čeká. Prodloužení cesty jsem sice předpokládal, ovšem pravděpodobnost, že ten plán skutečně uskutečním, byla asi taková, jako bych si poprvé v životě vsadil a hnedka vyhrál ve sportce.

Dojel jsem do Kopřivnice a šel se slečnou H do kulturáku, aby si mohla udělat fotografie na nějakou průkazku. Poté se šlo *******.

Když se blížila první hodina, doprovodil jsem ji na shopping schůzku s jejím budoucím spolužákem a vyjel směr Sedlnice. Na to, že jsem jel zlehka, tak cesta trvala něco málo přes čtvrt hodiny. Jen škoda těch děr na zemi. To byl hustý drncák a tam, kde byla nová cesta, tak ta zase byla od bahna z pole. Holt si nevyberu.

Přijel jsem R (erům) před dům a na balkóně byla, nějaká rozmazaná černovlasá skvrna o něco podsaditější než E. Než jsem stihl třeba zazvonit, tak začala hučet něco do E (tak hlasitě, že jsem to slyšel až já) a poté začala E hulákat něco na N, a aby se neřeklo, že je toho dost, tak začal štěkat Monťík. Skvělý příjezd. Tichý a nenápadná, tak jak mám ve zvyku. :-D

„Tak co podniknem?“ Jo očekávané klišé. O to více mě překvapilo, když jsem věděl, co podniknem. „Vezmeme Monťíka a N na vodítko a půjdeme na procházku.“ Super nápad. A co je lepší, tak z mojí hlavy. Opřel jsem kolo o dveře jejich garáže a vyšel na procházku do slunce zalité krajiny. Cesta nás vedla kolik JZD, kde Monťíčícek jedl exkrementy (ho*na) ze země. :-D Fakt mňam podívaná. Do toho začala slečna E povídat historky z mládí, jak házela kameny do ****** a náramně si to užívala.

Zápach hnoje se za námi ještě chvíli táhl, než jsme mu utekli a šli dále po cestě. Prostě úžasná procházka. Kecali jsme o kravinách a užívali si poslední hodiny svobody. Mimochodem jsme se s E i shodli na tom, že nemáme rádi, když nám někdo vyká. No neměl jsem to téma začínat. Později se mi vymstilo. :-D Došli jsme k rybníku, přečetli nápisy na všech varovných značkách, otočili se a vydali na cestu zpátky k R (erům). Na silnici byli nějací červi a šnek a my doufali, že je Monťík sní. Podařilo se mi to až u toho šneka, ale N začala jančit a nenechala ho to sníst. :-D Na hlavní cestě zase Monťík štěkal na projíždějící auta a chtěl je asi dohonit a zakousnout.

Zastavili jsme se až u stromu s švestkami. „Jo dáme si a půjdeme dál.“ Jedli jsme a jedli až jsme toho nakonec zbaštili celkem hromadu. :-D Až na pár červů, zcela bezchybné občerstvení. Prošli jsme zase kolem JZD a každý si hodil kámen do *******. Prokličkovalo se uličkami, aby E nemusela nikoho zdravit (spíše si to ještě zkomplikovala) a přišli k nim domů. Jelikož jsem jedl také švestky, potřeboval jsem si umýt ruce. A jak jinak než ve vnitř. Vešel jsem tedy jako vždy přes kotelnu a vyšel u jídelny. No a tu se stalo to, o čem jsem psal pár odstavců výše. Pan R (ter) mi řek „Dobrý den.“. To mě zcela vykolejilo, obzvlášť od někoho, kdo je o tolik starší. Potom nevím, jak to mám brát. Jako urážku, že už patřím do důchodu, nebo jako společenskou zdvořilost? Kostkou si radši házet nebudu, ještě mi vyjde urážka.

U N v pokoji jsme nakrmili rybičky, popovídali si a ve tři čtvrtě na čtyři jsem se vydal na cestu zpátky do Kopřivnice. Vítr foukla proti mně, někdo mě otravoval SMSkou a po celodenním pohybu jsem byl už celkem zmožený. V Kopru jsem stejně musel S H do obchodu na další procházku a zpátky. Když už jsem byl rozhodnut odjet, začala do mě H rýt, že mám jít k nim domů. Předtucha, že to nebude nejlepší nápad, se do deseti minut ukázala jako správná. Nuda. Nuda a pořád nuda. Nebylo co dělat. Akorát jsem se děl u H v pokojíku v křesle a zatuhlo mi tělo. Ani se mi nechtělo zvedat a vydat domů, přestože jsem vlastně „chtěl“.

Nakonec jsem se zvedl, nasednul na kolo a jel domů. Vítr foukal proti mně a kolu, jak by se nechtělo. Dokonce jsem si cestou nevšimnul ani P (xera), který poté psal na ICQ, že jsem se na něj díval a ani ho nepoznal. Já ani nevím, že jsem se na někoho díval. Byl jsem zcela vyšťavený z cesty.

Doma jsem si dal něco na večeři a sel k PC. A co tu? Zase nic. Chtěl jsem jít spát v deset, ale už je zase po půl jedenácté, tak to již musím co nejrychleji dopsat a jít spát. Třeba napíši něco i zítra. Nějaké shrnutí prázdnin. A kdo ví, možná dojde i na vydání mé první knihy „Prázdniníček 2009“. No nic. Jdu do postele a zítra do školy. Z jedné rutiny do druhé. Život je zkrátka nudný, přestože je zajímavý. Většina činností jsou rituály, které se pořád opakují. Moc věcí není překupko a všechno po čase omrzí.

btw: Zmínil jsem se, že N má v pokoji stejný lustr jako já, když jsem byl malý? :-D

Žádné komentáře: