Svoboda jako omezující kompromis

Svoboda je jedno z nejvíce skloňovaných a používaných slov v historii lidstva, sahající od prvních států, až po soudobou éru. Toto téma se řešilo, jak ve spojitosti s otroky, státním zřízením a systémem, tak také v souvislosti s náboženstvím či ekonomikou. Zkrátka tohoto výrazu bylo užito téměř ve všech oblastech humánní činnosti a i v dnešní době (tedy především v soudobé epoše civilizace) se jím ohání kde kdo, jen proto, aby si ospravedlnil vlastní chování, rozhodnutí, případně se vyhnul společenské, či jurisdikční odpovědnosti za své činy.

Jak můžeme pozorovat, tak hlavním „problémem“ svobody je, že není přesně definovaná. Je to zkrátka abstraktum, o kterém nikdo a nic nemůže s permanentní platností říci: „Je to takové a makové, nikoli žádné jiné.“. Samozřejmě, že v minulosti existovaly snahy o vymezení výše uvedeného termínu, nicméně ty nebyly přijaty celou societou a vzhledem ke kulturní a ideové evoluci našeho druhu je zřejmé, že se i samotná koncepce modifikovala. Co to znamená v praxi? Stejné pojmenování fiktivního slova v minulosti není ekvivalentem toho současného.

Další atribut takto neurčitého slova je spojen se subjekty, jež ho využívají. Každý člověk si pod „svobodou “ představí něco jiného. Nemusí to být rovnou absolutně odlišná představa, nicméně vždy tu nějakou diferenci nalezneme, byť sebemenší. „Kolik hlav tolik názorů.“ a zde to platí dvojnásob, především kvůli obecně rozličnému pojetí svobody, které se může během života jednotlivce několikrát pozměnit.

A jaké je tedy moje pojetí svobody? No především ji dělím na tři základní druhy (více jsem jich nalézt nedokázal). Na svobodu fyzickou, jíž jsme omezeni všichni, dále pak na vnější, která je dána státem, jeho zákony, popřípadě společností, v níž žijeme a neposlední řadě na vnitřní, která je spodobením Sokratových „Daimon“ (Daemon) a může být v mnoha případech a ohledech mnohem omezující, než světská ustanovení.

Svoboda jako taková (primárně vnější a vnitřní) je pro mě mixem omezení, kompromisu a naprosté volnosti. Definujeme-li si omezení jako ohraničení pro naprostou volnost konání, tak kompromis je tou interaktivní složkou, která vytyčuje vymezený prostor volnosti tak, aby nezasahoval do absolutní volnosti jiné bytosti. Jinými slovy, svým chováním nemůžeme omezit chování jiného subjektu, pokud ten neomezuje někoho jiného. A právě proto jsou zákony, které se „snaží“ nastolit rovnováhu mezi tím, co lidé mohou dělat tak a tím, co již nesmí, jelikož by tím omezili ostatní jedince. To, že se někdy stávají v ustanoveních chyby, je na neštěstí fakt a prakticky tomu nelze nijak zabránit a tak se musíme čas od času spokojit s „provizoriem svobody“.

Co se týče vlastního svědomí, tak zde se pouštím na velmi tenký led. Tato oblast je bezvýhradně subjektivní záležitostí každého z nás a my sami se zde omezujeme. Jen a pouze my stanovujeme mantinely svého chování (slovem „my“ je myšleno jak vědomí, tak nevědomí), které ovšem nejsou vždy dle našich představ. Mnohdy nás restringuje svědomí proti naší vědomé vůli a tím svazuje ve věcech, jež si přejeme uskutečnit. Sami jste určitě už zažili vlastní monolog v hlavě, který se podobal spíše dialogu mezi chtíčem a morálními zásadami. Takovými zásadami, že jejich dodržení pro vás mělo větší cenu než plánovaný, nebo již odehraný akt.

Problematika svobody, její celková koncepce a pojetí je dozajista velice komplexní záležitost, která se nedá redukovat na pár stránek. Navíc každý z nás má na tuto záležitost jiný pohled, ovlivněný, vírou, zkušeností, společností ve které žije a mnoha jinými faktory. Závěrem mohu pouze dodat, že s pojmem „svoboda“ se bude setkávat v budoucnu čím dál tím častěji a to nejen v souvislosti se zeměmi „třetího světa“, ale také v konjunkci s demokracií, která je právě na ideálu svobody postavena a tudíž její základy (samotný systém ve kterém žijeme), nejsou striktně definovány.

PS: Názory zde publikované jsou moje vlastní, což opravňuje každého s mým míněním nesouhlasit. Také bych měl upozornit, že cílem článku nebylo uvést moje pojetí svobody (ať už v kterékoli formě) jako obecně platné, ale především upozornit na všeobecnou neplatnost, subjektivnost a problémy z toho vyplívající.

Cejky - Matěj Mareček

Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm / 8.A8

27.10.2009

Komunikace v naší třídě

Po prvním pokusu o sloh na toto téma, jsem zjistil, že bude nejlepší napsat jej celý znovu. A důvod? Chaos. Když jsem si přečetl svůj text po sobě, došlo mi, jak popsat komunikaci v naší třídě systematičtěji a přehledněji, bez toho, abych musel vše sáhodlouze rozepisovat a vysvětlovat. Stačí pohlédnout na naši třídu jako celek a zamyslet se nad základními způsoby dorozumívání. Po chvilkovém vzpomínání a dumání se začnou rýsovat tři elementární podoby komunikace. Za prvé to může být dorozumívání všech lidí jako celku, za druhé bavení se v tematicky odlišných skupinkách a za třetí rozmlouvání mezi dvěma jedinci, přičemž nezáleží na pohlaví, či tematickému vymezení.

Dost často se u nás ve třídě setkávám s názorem, že jsme roztříštěni do malých skupinek a jinak se mezi sebou nebavíme. Ano, předešlý výrok je částečně pravda. Jsme rozškatulkovaní, to ovšem ještě neznamená, že se spolu napříč spektrem nebavíme. Rozmlouvají mezi sebou, dalo by se říci, všichni, jenomže někteří více a jiní méně. Tady podle mě hodně záleží na obsahu hovoru. Přeci se nebudu bavit s Lenkou Š. o autech, když ji nezajímají, nic o nich neví a upřímně řečeno, já jsem na tom podobně. Mnohem lepší je zvolit téma PC hry nebo koně. Tady ovšem nastává ten zádrhel, že tyto okruhy nejsou neomezené, takže se spolu bavíme jen jednou za čas. Nápodobně je to i s ostatními.

Až potud OK. Analogické fungování nalezneme v každé větší „grupě“. Někteří jedinci se mezi sebou baví méně, někteří více a existují skupiny, které mají své vlastní debaty, jimž nezasvěcení nerozumí. Problém v naší třídě nastává v situaci, kdy se máme domluvit jako homogenní celek. Je zřejmé, že ne všichni členové stáda mají stejný názor. Dokonce zastávám postoj, že určitá ideová variabilita je prospěšná a může vést k lepší shodě. Jenže… Podívejme se na nás. Kromě naprosto pasivního chování, které je samo o sobě hnáno až do krajností, zde nalezneme rovněž další dva extrémy v podobě buď totálního nezájmu a svévolného podřízení většině nebo tvrdé opozice se kterou nehne žádný argument. Pěknou ukázkou tohoto chování a způsobu jednání může být poslední večer na výletě v Praze.

Sešlo se několik málo aktivních jedinců naší třídy a domluvili se, že večer půjde celá třídy do „Kamikaze“. Jak bylo řečeno, tak bylo vykonáno. Respektive se začalo konat. Všichni jsme se sešli před hostelem a čekali, až se vyrazí. Bohužel při tomto otálení se začaly ozývat názory typu: „Kamikaze je na nic. Jeden kámoš říkal, že tu je někde lepší.“. Netrvalo dlouho a objevili se první separatisté se slovy: „Já vám na to kašlu. Stojíte tu jak banda volů a hádáte se. Jdu radši s XXX do hospy na bíra.“ (slušnější verze skutečného výroku). Následovala další vlna nevole a nerozhodnosti, přičemž se původní plán pomalu, ale jistě hroutil jako domeček z karet a nakonec jsme chodili po ulicích, neměli co dělat a korunovali to „zakempením“ v nějakém temném feťáckém parčíku.

Během zmíněného nočního putování šlo krásně pozorovat chování, jež jsem se snažil tak dlouho definovat a charakterizovat. Za chůze se vyseparovaly tematicky vymezené skupinky, které si mlely pod vousy to svoje, čas od času se někdo odpojil a šel si popovídat s člověkem, se kterým se už dlouho nebavil (většinou při tom držel v ruce nostalgicky flašku) a jako celek jsme fungovali zcela nejednotně a nerozhodně, což vyústilo v konečném výsledku rozpadem.

Myslím si, že k tomu, aby člověk mohl problém úspěšně řešit, potřebuje vědět, jakou věc vůbec řeší a jestli to je doopravdy problém. Já se pokoušel nad otázkou třídního dorozumívání zamyslet ze všech pro mě možných úhlů pohledu, až nakonec vznikla tato tripletová teorie, u které jedna část nefunguje zcela optimálně. Dlouho jsem si také lámal hlavu nad otázkou: „Jak je možné, že rozškatulkovaní nebo osamocení fungujeme dobře, ale jako celek naprosto selháváme?“. Uspokojující odpověď se mi bohužel nepodařilo vymyslet. Ne, že by nebylo možné tuto aporii vyřešit, ovšem já nejspíše nejsem osoba, která to dokáže. Už dávno jsem se vzdal naděje, že by se naše třída změnila k „lepšímu“ a smířil s myšlenkou izochronního stavu.

Matěj Mareček

8.a8 / GRpR

21.-22.10.2009

Fotografie - zahrada 28.9.2009

Fenomén jménem Česko

Česká politická scéna byla vždy trochu výstřední. Vůdci našeho státu, jež nás mají reprezentovat, jsou buď zkorumpovaní nebo bez patřičného vzdělání a rozumového nadání od Pána Boha, popřípadě bývalí komunisté. Čas od času se zde objeví skvost, který v sobě integruje již výše zmíněné tři vlastnosti, popřípadě i nějaký ten bonus navíc. Lidí v naší národní politice, kteří za něco stojí a nejde jim pouze o to „udržet se u koryta“ již moc není a stávají ohroženým druhem na pokraji vymření. Exodus, který hrozí a jehož konsekvencí by byl totální rozpad české demokracie, tak jak ji známe dnes, už není pouhou fiktivní záležitostí. Rozhodně ne po tomto vřelém půlroce, po němž tuhne výraz na tváři nejednomu občanovi tohoto státu. Bohužel lidé rádi zapomínají a tak si myslím, že bylo vhodné zrekapitulovat a okomentovat posledních několik měsíců.

Všichni si zřejmě stále vzpomínáme na první dny tohoto roku, kdy ČR přebíralo na šest měsíců předsednictví Evropské Unie. Rusko se hádalo s Ukrajinou a Evropě jako celku hrozila energetická krize, kvůli pozastavení dodávek plynu z východu. Jaké bylo ovšem naše překvapení, když evropští diplomaté v čele s našimi vyřešili tuto prekérní situaci a to poměrně svižně a bez větších zádrhelů. Tehdy se doma myslelo, že vlna úspěchů našeho předsednictví bude stále pokračovat a zahraniční státy neviděly v Česku pouze „postkomunistickou Horní Dolní“.

Tato, dalo by se říci, téměř idylická situace, trvala pouze kratičce. V půli naší značně významné úlohy v Evropě přišel zlom. Pan Paroubek si zřejmě popletl roli opozice s rolí totální negace a hnán svým nevyřešeným komplexem z dob prohraných voleb, svrhl vládu (na popáté, což je zřejmě světový rekord). Nastal precedens a z Čechů se v očích půlky světa stali znova problémoví vidláci. To, že běžný občan za tuto situaci nemůže a nesouhlasí s ní, již nikoho nezajímá. Naše politická reprezentace je vzor, ztělesňující Čechy a jako na takovou se na ní ze zahraničí pohlíží.

Přišly prázdniny a „okurkovou“ sezónu vyplnila kvanta zpráv, reportáží a rozhovorů, kde naši vrcholní političtí představitelé házeli špínu jeden na druhého za to, kdo kolik utratil za dovolenou, kdo s kým kde byl a čí agent koho špehoval. Tento nechutný kolotoč přerušily až přípravy na nadcházející a s napětím očekávané volby. V té době nikoho ani nenapadlo, že nakonec vše bude zcela jinak. Strany investovaly sta miliony do reklamních kampaní. V oranžových vlacích ČSSD se objevily červené plakáty komunistů, Křesťanským demokratům se dělaly vrásky na čele kvůli neustále se zvyšujícím preferencím nového politického subjektu TOP 09 a Zelení šli do kytek i se svojí slavnou biomasou. Zkrátka předvolební pranice, jak se na naše poměry sluší a patří.

O měsíc později… Jiří Paroubek, muž, jenž shodil legitimně ustanovenou vládu České republiky, ztrapnil nás běžné občany v očích zbytku Evropy a pomohl k vytvoření více jak bilionového dluhu státních financí, přichází se svým legendárním „veletočem“ a pár hodin před hlasováním v poslanecké sněmovně parlamentu ČR zcela změní svoje mínění, poruší dané sliby a volby, které měly vyvést ČR z politicko-ústavní „kaše“ nepodpoří. Neuvěřitelný výkon na jednoho jediného obtloustlého člověka. Toto se myslím ještě nikomu v historii našeho státu nepovedlo a předpokládám, že také dlouho nepovede.

A tímto přicházím do přítomnosti. Úřednická vláda Jana Fischera si „vyřvala“ státní rozpočet na rok 2010 se sníženým deficitem (za což jsem neskonale vděčný) a rozbouřené politické vody se trochu uklidnily. Dalo by se říci, že vnitropolitická situace je částečně stabilizovaná a že už to do těch dalších voleb nějak dokulháme.

To bychom ovšem nebyli my, aby bylo vše, alespoň na chvíli v relativním pořádku. Když už se naše země nerozpadá ze vnitř, tak musí okamžitě poté dostat nálepku „Evropský Osel“. Po vynuceném referendu v Irsku a následném „Ano.“ se chystá podepsat Lisabonskou smlouvu i její zarytý odpůrce, polský prezident Lech Kaczyński. Tím pádem, se poslední zemí EU, jež neratifikovala Lisabonskou smlouvu, stává Česká republika. Kromě toho, že se čeká na rozhodnutí Ústavního soudu, tak si naše velevážená hlava státu vymyslela, že v tomto dokumentu nechce zakomponovanou Listinu základních práv EU. Můžeme si položit otázku: „Proč? Proč někdo nechce, aby byla Listina základních práv EU součástí, tak významného dokumentu jako Lisabonská smlouva?“. Reálný důvod této obstrukce samozřejmě nikdo nezná, přesto oficiální verze tvrdí, že vše pramení z paranoidní představy Václava Klause, v níž figuruje prolomení Benešových dekretů a pomsta národa Německého za odsun po druhé světové válce.

No myslím si, že současnou situaci ani nějak zvlášť komentovat nemusím. Jak se říká, tak „Shit happens.“, ovšem tento rok už toho bylo až nad hlavu. Navíc vyhlídky na zlepšení jsou mizivé. Politická kultura u nás upadá, většina politiků si jde jen za svými zájmy a heslo že „Politika je umění kompromisu.“ vůbec neberou na zřetel. Zbývající minorita, svolná k domluvě sice přežívá, ale její reálný význam je spíše symbolický, jelikož ve skutečnosti nemají potřebnou moc, cokoli normálního, či potřebného prosadit. A jaký je můj názor? Následující léta budou v podobném stylu jako nyní. To znamená, podvody, korupce a veletoče budou pokračovat, přičemž nejbližších několik let, je už nyní jasně determinováno.

Matěj Mareček

Gymnázium R.p.R / 8.A8

9.10.2009