čtvrtek 22. října 2009

Komunikace v naší třídě

Po prvním pokusu o sloh na toto téma, jsem zjistil, že bude nejlepší napsat jej celý znovu. A důvod? Chaos. Když jsem si přečetl svůj text po sobě, došlo mi, jak popsat komunikaci v naší třídě systematičtěji a přehledněji, bez toho, abych musel vše sáhodlouze rozepisovat a vysvětlovat. Stačí pohlédnout na naši třídu jako celek a zamyslet se nad základními způsoby dorozumívání. Po chvilkovém vzpomínání a dumání se začnou rýsovat tři elementární podoby komunikace. Za prvé to může být dorozumívání všech lidí jako celku, za druhé bavení se v tematicky odlišných skupinkách a za třetí rozmlouvání mezi dvěma jedinci, přičemž nezáleží na pohlaví, či tematickému vymezení.

Dost často se u nás ve třídě setkávám s názorem, že jsme roztříštěni do malých skupinek a jinak se mezi sebou nebavíme. Ano, předešlý výrok je částečně pravda. Jsme rozškatulkovaní, to ovšem ještě neznamená, že se spolu napříč spektrem nebavíme. Rozmlouvají mezi sebou, dalo by se říci, všichni, jenomže někteří více a jiní méně. Tady podle mě hodně záleží na obsahu hovoru. Přeci se nebudu bavit s Lenkou Š. o autech, když ji nezajímají, nic o nich neví a upřímně řečeno, já jsem na tom podobně. Mnohem lepší je zvolit téma PC hry nebo koně. Tady ovšem nastává ten zádrhel, že tyto okruhy nejsou neomezené, takže se spolu bavíme jen jednou za čas. Nápodobně je to i s ostatními.

Až potud OK. Analogické fungování nalezneme v každé větší „grupě“. Někteří jedinci se mezi sebou baví méně, někteří více a existují skupiny, které mají své vlastní debaty, jimž nezasvěcení nerozumí. Problém v naší třídě nastává v situaci, kdy se máme domluvit jako homogenní celek. Je zřejmé, že ne všichni členové stáda mají stejný názor. Dokonce zastávám postoj, že určitá ideová variabilita je prospěšná a může vést k lepší shodě. Jenže… Podívejme se na nás. Kromě naprosto pasivního chování, které je samo o sobě hnáno až do krajností, zde nalezneme rovněž další dva extrémy v podobě buď totálního nezájmu a svévolného podřízení většině nebo tvrdé opozice se kterou nehne žádný argument. Pěknou ukázkou tohoto chování a způsobu jednání může být poslední večer na výletě v Praze.

Sešlo se několik málo aktivních jedinců naší třídy a domluvili se, že večer půjde celá třídy do „Kamikaze“. Jak bylo řečeno, tak bylo vykonáno. Respektive se začalo konat. Všichni jsme se sešli před hostelem a čekali, až se vyrazí. Bohužel při tomto otálení se začaly ozývat názory typu: „Kamikaze je na nic. Jeden kámoš říkal, že tu je někde lepší.“. Netrvalo dlouho a objevili se první separatisté se slovy: „Já vám na to kašlu. Stojíte tu jak banda volů a hádáte se. Jdu radši s XXX do hospy na bíra.“ (slušnější verze skutečného výroku). Následovala další vlna nevole a nerozhodnosti, přičemž se původní plán pomalu, ale jistě hroutil jako domeček z karet a nakonec jsme chodili po ulicích, neměli co dělat a korunovali to „zakempením“ v nějakém temném feťáckém parčíku.

Během zmíněného nočního putování šlo krásně pozorovat chování, jež jsem se snažil tak dlouho definovat a charakterizovat. Za chůze se vyseparovaly tematicky vymezené skupinky, které si mlely pod vousy to svoje, čas od času se někdo odpojil a šel si popovídat s člověkem, se kterým se už dlouho nebavil (většinou při tom držel v ruce nostalgicky flašku) a jako celek jsme fungovali zcela nejednotně a nerozhodně, což vyústilo v konečném výsledku rozpadem.

Myslím si, že k tomu, aby člověk mohl problém úspěšně řešit, potřebuje vědět, jakou věc vůbec řeší a jestli to je doopravdy problém. Já se pokoušel nad otázkou třídního dorozumívání zamyslet ze všech pro mě možných úhlů pohledu, až nakonec vznikla tato tripletová teorie, u které jedna část nefunguje zcela optimálně. Dlouho jsem si také lámal hlavu nad otázkou: „Jak je možné, že rozškatulkovaní nebo osamocení fungujeme dobře, ale jako celek naprosto selháváme?“. Uspokojující odpověď se mi bohužel nepodařilo vymyslet. Ne, že by nebylo možné tuto aporii vyřešit, ovšem já nejspíše nejsem osoba, která to dokáže. Už dávno jsem se vzdal naděje, že by se naše třída změnila k „lepšímu“ a smířil s myšlenkou izochronního stavu.



Matěj Mareček
8.a8 / GRpR
21.-22.10.2009

Žádné komentáře: