Oxford, Anglie - 5. den (Korejci a muzeum)

Další den, další hnusné počasí a další snídaně založená na cereáliích. Tentokrát ovšem jiných, nafoukaných a jakékoli bez chuti. Tak jsem to vzdal a raději zkusil jogurt, který byl nakonec puding a také nevalné chuti. Zřejmě budu muset vykoumat, jestli tu nemají nějakou šunku a sýr a pokusím se vyčarovat toast (i když na druhou stranu toast/sendvič je to jediné, co se tady dá na oběd jíst, pokud se člověk nechce naládovat totálně nezdravý věcmi).

Jinak cestou na autobus jsem se rozhodl si zapsat dvě věci, na které jsem minule zapomněl. Jezdit na kole s reflexní vestou je tady asi tak normální, jako jezdit s helmou, takže zkrátka tento fenomén v Anglii uvidíte velice často. Tou druhou věcí je veřejná/soukromá autobusová doprava. Není to jako u nás, že si koupíte lístek na šalinu/tramvaj, bus nebo metro a všem až na revizory, které potkáte jednou za rok, to je jedno. Navíc studenti zde zřejmě nemají žádnou slevu. Zabíráte jedno místo na sezení v autobuse, tak si ho zkrátka zaplatíte a je jedno, kdo jste. Problém ovšem je, že tady žije poměrně dost hoooodně plnoštíhlých slečen, které zabírají více jak jedno místo. Popravdě řečeno, některé mají problém se vlézt na dvojsedadlo :-D. Největší šok ovšem je, když se vám stane následující. Sedíte v autobuse, nastoupí holka, která je celkem při těle a vy si v duchu říkáte: „takové prase… :-/ To tu vážně nejsou žádná hezké baby?“. Potom nastoupí dáma, vedle níž vypadá ta první jako pohublá kráska a o dalších několik zastávek dále nastoupí korpulentní paní, vedle které vypadá ta první pohuble a na tu první anorektičku si už ani nevzpomenete :-D.

Jako já vím. Dělám si srandu z obézních lidí, ale to není jediné, co dokážu. Umím si dělat srandu i ze smradlavých lidí :-D. K jedné paní si v buse přišel nějaký chlápek a asi tak moc smrděl, že se dotyčná chytla za nos a s křikem „Oh my God!“ utíkala do jiné části autobusu :-D. Ale abych jenom nehaněl. Viděl jsem i černošku se sportovní postavou, v saku a s vlasy, které vypadaly jako taková ta násada od smetáku ze špagátů. Ale po designové stránce to měla opravdu vymakané a u mě se zapíše do historie jako první pěkná černoška v Oxfordu :wicked:.

Cestou do školy jsem měl ještě dostatek času, tak jsem prozkoumal další obytnou čtvrť. A poprvé jsem uviděl sekačku. Tedy alespoň si myslím, že jsem ji viděl, ovšem když jsem poté přišel na místo, kde jsem si myslel, že jsem ji zahlédl, tak byla pryč a ani tak nebyl trávní. Kdo ví, co to bylo. Asi nějaká fata morgána, pramenící z mé skryté touhy objevit, jak Angličané udržují svůj trávník :-D. Každopádně další poznatek je, že i domy, které se opravují, nemají omítku, pouze jejich cihly nevypadají tak zašle. Což mi připomíná, že v jedné ulici, plné stejných baráků z červených cihel jsem uviděl dva s hrubou šedou omítkou. Bylo to jako pěst na oko a vůbec se to tam nehodilo. Za další zajímavou věc ohledně bydlení považuji fakt, že je úplně jedno jestli před velikým domem stojí Ferrari a dvě Lamborghini. Branka bude vždy polorozpadlá, zahrada malá a sešlá, a pokud je tam trávník, tak bude krátký a upravený. Zatím jsem si nevšiml, že by tomu bylo v obytných čtvrtích jinak.

Když jsem došel do své třídy na první hodinu, byla tam jen dvě Asiatky. Časem jsem si s nimi začal povídat a zjistil jsem, že jsou z Koreje, jedné je 25 a pracuje u marketingových oddělení ve sportovních firmách a její jméno je… však víte jak to je s jejich jmény :-D. Potom do třídy došel jeden Korejec, potom další holka z Koreje a potom další a nakonec ještě jedna, o které jsem si myslel, že je také z Koreje. Nicméně u ní jsem se spletl. Není z Koreje, ale z Tchaj-wanu.

Když jsem si nakonec myslel, že po vtípku o Severní Koreji mě za trest odtáhnou zpátky do smradlavé Prahy, ve které se jim kdo ví, proč líbilo, a Karlův most považovali za fascinující památku, přišli dva Brazilci. Jeden mluvka, kterého jsem nikdy neznal a druhý Rodrigo (mladý sympaťák, který tu byl včera první den se mnou a přijel s jeho ženou si zlepšit angličtinu).

Ještě před hodinou mi tak korejská dívka, vedle které jsem seděl (víte, tak o které nevím, jak píše její jméno a oslovoval jsem ji raději „Hej“) řekla, že naše učitelka je někde na prázdninách a budeme mít supla na celý týden. Nějakou krabici, která naučí velké kulové. Tato informace mě poněkud vystrašila, jelikož celý život jsem měl neuvěřitelnou smůlu na učitele angličtiny. Prakticky nikdo z nich neuměl učit a jen jeden (Ústav jazyků FEKT) uměl anglicky. Skutečnost ohledně této lektorky by ovšem mnohem horší než jsem si vůbec dokázal představit. Přišla, zjistila, že špatně okopírovala nějaké papíry, tak zase odešla. Za 5 minut se vrátila, dala nám nějaké papíry s nudným textem, o kterém se dá říci, že byl vážně na nic a ve dvojicích jsme si o tom měli povídat. A jen tak mimochodem, tuto hovadinu, ze které se člověk nic nenaučí, a dělal jsem ji 8 let na gymplu, jsme prováděli celé dopoledne. Žádná gramatika, žádné zlepšování výslovnosti, zkrátka nic užitečného. Tak jak jsem se do školy těšil, tak jsem se také těšil až z ní vypadnu a budu moci jít do city center.

V centru jsem si pro oběd zašel do Tesca. Měli tam sendviče od jedné libry až po tři. Tak jsem popadl, co se mi nejvíce zamlouvalo, k tomu láhev s vodou a šel zaplatiti. Respektive stoupl si do dlouhé fronty a čekal… a čekal. Nemají tam totiž moc pokladních. Obvyklé je tam nakoupit a zaplatit u samoobslužných terminálů. Jenže tento způsob platby nezvládám já a zřejmě ani místní komunita důchodců :-D.

Po mém „obědě“ jsem si ještě zašel do Museum of the History of Science. Nebylo tam mnoho zajímavého. Tedy možná bylo, ale člověk si nemohl na nic sáhnout a nebyla tam ani žádná replika přístroje na měření, který by bylo možno si vyzkoušet. Takže jsem z muzea už po půl hodině odešel na autobus a jel domů.
Doma jsem si akorát přečetl velice „inteligentní“ email od anonymního pisálka, který narážel na můj pravopis hned první den, co jsem zde přijel a psal to pomalu v polospánku. A to je zřejmě všechno z dneška. Poslední co stojí za to napsat je zmínka o oblékání teenage Britek. Velká spousta z nich nosí punčocháče a kraťasy. Asi nějaký módní trend (podobné jako když v Baroku byla ideálem krásy „špekanda v růžových šatech“).